po týdnu 16/3 - 20/3

29.03.2015 21:03

Jaro je tu“ (Po 16.3.)

 

V pondělí hned od rána svítilo sluníčko, a tak jsme se vydali s dětmi sluníčku blíže, na kopec. Po cestě jsme si všímali jarní přírody a povídali si o ní. Na kopci proběhla svačina a poté hra na hledání ptáčků. Připravené jsme pro děti měli vytištěné ptáčky na papíře – vlhu pestrou, čápa, rorýse, kukačku a vlaštovku. A to jak v sedě, tak v letu, nebo i jak krmí mláďata. Na sluníčkem nasvíceném paloučku jsme si pak sedli do kroužku na naše podsedáčky a obrázky jsme si společně prohlédli. Děti hádaly, copak je to za ptáčky. Matýsek si vlhu pestrou spletl s ledňáčkem (jsou si opravdu docela podobní) a Lukášek s červenkou (také podobnost, jistá červená barvička je u obou ptáčků). Bylo hezké sledovat, jak děti nad tím vším přemýšlejí. S Milanem jsme se dozvěděli, jak moc děti baví dozvídat se nové informace o ptácích. V atlase ptáků jsme pak porovnávali všechny ptáky, které děti zmínily. Podívali jsme se na ledňáčka a na červenku a porovnali je s vlhou apod. Podívali jsme se i na to, jak jednotliví ptáčci vypadají v letu. Sledovali jsme jejich odlišnosti. Potom Milan vyndal svůj telefon, ve kterém máme nahrány snad desítky hlasů nejrůznějších ptáků. Pustil dětem hlasy výše zmíněných. Děti hádaly který hlas patří kterému ptáčku.

 

Přes včelí úly jsme se navraceli do školky. Společně jsme si uvědomili, že včeličky už také vstávají. U úlů jsme potkali pana včelaře, který nám vysvětlil, kam včeličky létají. Létaly k blízkým vlhkým hroudám hlíny a k lístkům, na jejichž spodní straně kondenzovala voda, tvořily se kapičky. Pan včelař vysvětlil, že včeličky teď potřebují vodu a že tu vodu si berou právě z těch lístku.

 

Po příchodu do školky jsme se naobědvali. Po obědě jsme se s dětmi poradili o následujícím programu a místě pobytu. V Sofronce totiž byl stín a chladno. S dětmi jsme se tedy dohodli, že se po obědě přemístíme pod kopec. Zde jsme pak na sluníčku prožili odpoledne, kdy jsme hráli krátké hry na barevná auta apod. Zde jsme se také nasvačili.

 

Ćínská zeď“ (Út 17.3.)

 

Sluníčko a teplo rovná se Senečák. Písek a voda říkájí děti. Také jsme toho hodně postavili, hrady, město, pole, rybníky a les ze šišek a k tomu čínskou zeď. Děti si procvičily zápěstí při hraní na tibetsou mísu. U krmítka v rákosí jsme s dětmi viděli mnoho ptáčků a slyšeli hodně zvuků. Po cestě do školky jsme zpívali a hráli na strašidlo. Po obědě se hrálo Matýskovo strašidelné pexeso a Vendy děti zmalovala.

 

Vynášení Morany“ (St 18.3.)

 

Ve středu jsme se vypravili s dětmi na výlet do Druztové za naší spřátelenou lesní školkou Berounkou. Výprava byla vskutku velkolepá. V ten den jsme měli 16 radostí. Jízda autobusem se vedla ve veselé a těšící se náladě. Na zastávce ve Zruči na nás čekala Ivana, Marušky vyslankyně, která nám ukázala cestu vedoucí do Druztové. Cesta byla úchvatná, vedoucí mezi poli. Uprostřed těchto polí jsme udělali přestávku na svačinu a po posilněni jsme se vydali dál. Do školky jsme přišli už hodně unaveni. Cesta nám zabrala více času než jsme předpokládali. To nám ale nevadilo. Cesta je cíl, a byla to krásná cesta plná nových podnětů. Dorazili jsme akorát na oběd.

Po obědě jsme nechali děti volně si hrát. Školka nabízela opět nové podněty. A jelikož k tomu všemu vyšlo i krásné počasí plné slunečních paprsků, bylo nám dobře. Když děti vypadaly, že se alespoň částečně dostatečně zregenerovaly a pohráli, seběhli jsme se k Milanovi a pověděli si něco o Moraně. Poté jsme společně po klikatící se cestě mezi loukami (pro mě to byla naprosto úchvatná cesta) vydali k řece Berounce, kde jsme při básničce hodili Moranu do vody. Po cestě zpět jsme si povídali, proč zimu máme rádi. Sbalili jsme batůžky, poděkovali a rozloučili jsme se se školkou Berounkou. Před příjezdem autobusu jsme měli ještě chvilku a tak jsme se na trávě pod stromem napili a něco i zakousli.

 

Na Pupku“ (Čt 19.3.)

 

Poslední zbytky zimy připomínala zmrzlá zem. Našli jsme i několik zamrzlých kalužích. Svačinu jsme měli na netradičním místě, Marly nám utekl a Vendy za ním, a tak jsme se nasvačili, dokud se oba nevrátili. Na slunném místě pod svahem jsme si zazpívali písničky a zahráli hry. Ve větším počtu dětí se hraje dobře hra „kdo chybí“. Zbytek dne jsme strávili v lese na „Pupku“ (skalka na svahu). Nad ní jsme se i naobědvali. Pak se četly pohádky, pletly culíky, malovaly se šišky a klacíky a Vendy malovala na obličej.

 

Zatmění Slunce (Pá 20.3.)

 

V tento den jsme cestou kromě pozorování vykukujících mladých lístků na keřích byli také přítomni kácení ztrouchnivělého stromu. Pověděli jsme si, jak a proč strom může ztrouchnivět a co to vlastně znamená.

Za oázou se nám ukázaly dva světy. V jednom svítilo sluníčko a písková cesta v něm byla suchá, v druhém byl stín a cesta byla bíle pokrytá mrazíkem. I trávy okolo cesty byly zjevně rozdílné. Předěl byl zřetelný. Společně jsme si zvědoměli, čímpak je tento rozdíl dvou světů vytvořen. Děti pak rády přeskakovaly mezi oběma světy.

Nasvačili jsme se u Senečáku. Poté probíhala volná hra, do které se mi vůbec nechtělo zasahovat. Děti do ní byly tak nadšené! Zapojily se do ní úplně všechny. Měli takovou radost ze svého tvoření, společně se nahlas smály a radovaly. Totiž před kameny, které oddělují písek od vody si v písku vytvořily hlubokou díru, do které vlévaly vodu. Ta jim pak protékala skrz ty velké kameny až do rybníka, kde tvořila zajímavé obrazce.

Seděla jsem na lavičce a tiše a radostně přihlížela, když pro mě pak děti došly, aby mi tu parádu ukázaly. Vyfotila jsem to.

 

Milan mezitím vytvořil mechanizmus na sledování zatmění Slunce. Když jsme viděli, že se děti celkem dostatečně nabažily svého tvoření s dírou v písku, a když jsme viděli, že už zatmění slunce začíná, svolali jsme je k našemu pozorovacímu stanovišti. Nejdříve jsme si vysvětlili, co to zatmění Slunce je, oč jde. Měli jsme k dispozici vytištěné nejrůznější obrázky. Potom jsme si skrz díru v papíru Sluníčko promítli. Promítali jsme si ho pak průběžně v průběhu celého zatmění. Zkoušeli jsme si ho promítnout i zrcátkem od Jůly.

Před obědem si Milan s dětmi ještě sedl do kroužku. Společně poznávali hlasy ptáčků a prohlíželi si je v atlase a na obrázcích. Já mezitím došla do jurty pro papíry a pastelky, pro lopatičky a formičky na písek atp.

Když jsem přišla, Milan s dětmi ještě hrál nějaké hry s kartičkami, které přinesl do školky Matýsek.

 

Po obědě jsem přečetla povídku od Josefa Čapka Jak je svět zařízen. Společně jsme se pak nad povídkou zamysleli a povídali si o různých myšlenkách, které v povídce zazněly.

 

Milan pak s dětmi vytvářel draka. Po svačině a před odchodem jsme ho stihli ještě vypustit do oblak. Vítr trochu foukal, děti s drakem a Milanem běhaly sem a tam a měly ohromnou radost.

 

 

Ivet