po týdnu 12/01 - 16/01

26.01.2015 11:42

Vážení rodiče, milé děti,

 

ohlédnutí za časem minulým nedočkavě klepe na dveře. Ten čas tak rychle letí, že se nám tentokrát narodí vzpomínky již dva týdny staré.

Lednové počasí je jak začíná být tradici nezvykle teplé a nebýt jednoho týdne, kdy padal sníh, musel bych dát za pravdu přírodě, jež hlasitě volá, máme tady jaro!

 

Nemusím psát o tom, jak mně by se takový plán líbil, o tom že zima je zkouška z povinného předmětu, kterého se obává nejeden student a že kvalita výuky na „českých školách“ poslední roky výrazně klesá..

 

Ať vítr fouká či déšť padá, do Větvičky každý den po nohou cesta bývá dlouhá..

 

Říkal jsem si, jak asi bude těžké lovit vzpomínky 14 dní daleké, ale hned při pohledu na školkové fotografie, kde hlavním motivem bývají děti, jsem si uvědomil, že jsme si celých 14 dní vypravovali o člověku.

Zkoumali jsme jeho tvar a barvu, prohlíželi si různé atlasy a encyklopedie, hrály hry a přemýšleli, kdo to ten člověk vlastně je, co dovede a možná také co se v něm ukrývá..

 

V pondělí 12. 1. nám od rána cestou poprchávalo. Když jsme dorazili do školky čekala nás hra na rozpoznávání částí lidského těla. V lese na nás čekal „poklad“ v podobě na kousky roztroušeného človíčka. Papírky s obrázky smýval déšť, ale i tak se dětem podařilo jednotlivé části rozpoznat a správně pojmenovat. Velkou radost v dětech vzbudila říkanka „hlava, ramena, kolena, palce“, možná také proto, že jsme se díky tomu pěkně pohybem zahřáli.

Před obědem se Matýskovi podařila figurální kresba barvami zářící lidské postavy.

Odpoledne Vendy vystřídala Ivetka a tak po zaslouženém odpočinku v jurtě na děti čekalo zpívání s klavírním doprovodem :-)

 

Úterní ráno se děti přivítaly s Jirkou a Vendy. U stožáru se skákalo, běhalo, vyprávěli se básničky a Vendy k tomu vytvářela různá pohybová cvičení. Také cinkali klíče, neboť : „kdo má klíče, ten mluví“.... jednalo se o ranní vítací hru. Po cestě se děti rozdělily na dvě skupinky a ty se potom navzájem v lese hledali po sluchu.

Neměl bych zapomenout na to, že bylo moc pěkné a teplé počasí a tak po Jirkově hře na rallye vozík – Jirka vozil ve vozíku děti, skupinka vystoupala na slunný svah, aby tam zůstala celý den.

Na svahu si společně vyprávěli o lidském těle, prohlíželi knihy a radovali se z krásného dne pod modrou oblohou.

 

Ve středu 14. 1. nás ráno přivítalo opět slunečné počasí, ač předpověď hovořila jinak. Po velké společné poradě jsme se v Vendy rozhodli „dobýt“ nejvyšší horu a vystoupat tak k altánku, kde se potom na sluníčku pěkně nasvačíme. Když bylo dosaženo altánu, obloha se zatáhla a jen co se většina dětí stihla nasvačit, začaly padat první kapičky deště..

Ten den si trochu přispala Justýnka a tak tak nás s maminkou a sestřičkou Árletkou, zastihly právě když jsme se schovávali před deštěm.

Každý déšť má svého konce a tak kopec byl nakonec opravdu dobyt. Velikou odměnou všem byl rozhled na okolí Sofronky, klády, jež z dálky vypadaly, jako sirky a také vzájemné malování na obličej.

Odpoledne jsme prohlíželi Otíkovu knihu a objevovali poklady, bez nichž se naše tělo neobejde.

 

Jirka (čtvrtek 15. 1. )

Čtvrteční ranní mrazíky zmizely stejně rychle jako zmizelo sluníčko za mraky. Bylo nás 14 a v šedém zimním dnu jsme hledali společné souznění. Vendy vyběhla s několika dětmi na kopec a já šel s ostatními dětmi do školky rozdělat oheň. Děti se společně sešly u pozdního oběda a opravdu jim chutnalo. Obědvali jsme venku a komu bylo po obědě chladněji mohl se ohřát u ohně. Děti se v průběhu dne seznámily s novými říkadly a vyzkoušely si chůzi poslepu.

 

Páteční mrazivé ráno jako by chtělo dosvědčit, že zima má stále svou vládu a tak si může mrazivým štětcem malovat kde se ji zachce. Tentokrát jsme se s Ivetkou opět vydali na „altánový“ kopec, aby nás snad již doopravdy sluníčko zahřálo. Po cestě si děti hrály hry na světla a stíny (bylo jich v lese opravdu mnoho) .

Jen co jsme na slunečném místě začali svačit, byla tu zpráva od Matýska, jež nás společně s tatínkem doháněli.

S Matýskem jsme se potkali pod kopcem a tak jsme znovu museli zdolat příkrá stoupání a navštívit tak právě svačící děti. Okolo včelích úlů a padlých dinosaurů jsme se po svačině vydali k oblíbenému místu s vydutým pařezem. Ještě bych zapomněl, že jsme si u padlých dinosaurů povídali o lidské kostře a svalech a hráli obrázkovou hledací hru.

Sluníčko se nám neschovalo, dokonce tak dlouho na obloze bylo vidět, že jsme se společně na kopci i naobědvali.

Vojta s kamarády se od rána těšili jak si pohrají na pískovišti u potoka s malými autíčky a vězte, že i to se v pátek ve školce podařilo.

 

Milan